Už nějakou dobu se pokouším napsat něco na téma volby 2010. Vždycky to ale po pár řádcích skončí sprostými slovy, nadávkami, bušením hlavou o stůl, podivným pocitem v podbřišku nebo dokonce nutkavou potřebou odplivnout si. Věřte nebo ne, pro mě bylo několik minulých předvolebních měsíců opravdu frustrující.
Bytostně totiž nesnáším to tlachání politických mumií, kteří vládnou této zemi již víc jak dvacet let a vždy před volbami konečně vědí jak se to má dělat správně. Navíc jsou to ti samí, kteří již dvacet let ve jménu světlé budoucnosti našich dětí zaprodali, zničili a zadlužili nás i naši republiku. Udivuje mě jejich drzost stoupnout si před lidi a vyprávět jim o světlých zítřcích, sociálních jistotách a dělat při tom jako by nic. Jakoby tu oni těch 20let snad ani nebyli. Oháknuti v noblesních stejnokrojích, přijíždějí v limuzínách na shromáždění promlouvat k prostému lidu a přitom jim z kapsy u kalhot čouhá ještě mokré, více-miliónové, pěkně vyrovnané, daňové přiznáním za rok minulý. Jejich strany dluží miliony, ale zato samozřejmě oni nemůžou. Nemůžou ani za peněžní krizi, nemůžou za politickou krizi natož pak za morální úpadek (nejen) na politické scéně. Za všechno nesou zodpovědnost „ti druzí“.
I když toto období polopravd, názorových anomálií a populistických slibů končí, mě zůstává na jazyku hořká pachuť předvolebního házení bahnem. S podepřenou hlavou a úzkostným pohledem do budoucna sleduji výsledky voleb. Je tam i jeden můj hlásek. Snad se za nás naše děti stydět nebudou. Máme tu totiž další (de)generaci politiků, která apeluje na budoucnost našich dětí. Naivně doufám, že tentokrát budou opravdu tihle „panáci“ pracovat pro tu většinu lidí, ve které jsem i já. Naivně doufám, že se snad tentokrát něco změní. Naivně doufám ve změnu k lepšímu. Naivně doufám . . . ale dobrý pocit z toho zase nemám. Opět jsem si totiž u voleb nemohl vybrat, koho budu volit. Nikdo takový totiž nekandidoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat