Letošní úmorné vedro spolu s mojí přítelkyní mě donutili navštívit veřejné koupaliště. Nebudu vám lhát. Těšil jsem se tam jako vosa na Biolit. Ale slovo držím, a tak jsem hold musel za chvilkové selhání trpět několik hodin v odlehlém venkovním areálu s přechlorovanou vodou.
Předpokládám, že nejen na našem malém pardubickém koupališti dostává rčení "hlava na hlavě" zcela realistický obraz. Co mě ale překvapilo, byla poměrně mnohonárodnostní složení této masy toužící po osvěžení.
Asi nejviditelnější masou byla již od příchodu rodina Rómů. Ověšeni tučnými zlatými řetězy, na mohutných špekem oplácaných tělech, naše jinak utiskovaná menšina dávala nahlas vědět všem okolo, že mají radost z možnosti navštívit toto veřejné koupaliště. Bohužel si lehli o několik málo míst před naší dekou. Přesto, že místo nebylo ze začátku moc veliké, brzo se kolem nich jaksi vyprázdnilo (přesto že lidí na koupališti stále přibývalo). Jejich hlučné chování mě nejdřív nechalo klidným, ale pak se vše změnilo. Za zlomový okamžik jsem považoval jejich první odchod do bazénu. Poblíž ležící deky jim totiž nikterak nepřekáželi v chůzi. Když žabka zanechala svůj bahnitý otisk i na nedaleké dece ubohého otce se dvěmi malými dětmi (který v tu dobu byl pravděpodobně někde ve vodě) škubla mojí hlavou podivná myšlenka. Následující lehké kopnutí do nedbale postavených sandálů kohosi dalšího, které bohužel také byli v jejich cestě za vodním potěšením, mě již dokonale přesvědčilo, že na tohle nemám žaludek. Takovou to totální neúctu k cizímu majetku jsem viděl jen několikrát. Bohužel vždy u stejné skupiny lidí. I já jsem se tedy se svojí zbabělou náturou přesunul někam za klidnějším místečkem. Onu rodinku Rómů jsem viděl ještě několikrát. Vždy podobný obrázek. Dospělí i děti si nedělali problémy s jakýmkoli volně položeným cizím majetkem a v ničem se nenechali omezovat. Asi posledním hřebíčkem pro mě nepochopitelného chování byl jejich odchodu z koupaliště. Na trávníky vyházely všechny nepotřebné věci a spokojeně odkráčeli kamsi k východu. Odpadkový koš měli po cestě, ale proč by se namáhali.
Ač byla tato zkušenost nepříjemná, musím uznat, že pro mě, měla nakonec celkem zajímavé vyústění. Konečně jsem pochopil, že NEjsem RASISTA. Nové místo jsme si přítelkyní nalezli totiž mezi osuškou černošského páru a dekou asijsky vyhlížející rodiny. Jejich přítomnost mě nikterak nevadila. Mimochodem asijské děti také dělali chvilku hluk, a dokonce k nám zaletěl jejich míč. Znáte děti. Jejich otec je za to řádně seřval, až jim plavky byli velký a za míč se chlapci přišli samozřejmě omluvit. Prostě normální chování, které bych očekával.
Žádné komentáře:
Okomentovat