Nějak tomu poslední dobou asi nerozumím. Je snad hrabivost základní vlastností všech českých skoro státních firem? Reaguji tak na fakt, že zástupci České pošty přišli s prohlášením, že jejich podnik zvýšil zisk za rok 2009 před zdaněním o 81 procent. Tahle firma nás loni oškubala údajně o 661 milionů korun (v roce předešlém o 365 milionů Kč).
Zdražení, rušení poboček a údajně těžké období pro firmu. Tak tyhle řeči loni kolovali nejen českými médii. Jak se dnes ukazuje, šlo o dobrou vábničku na peníze. Čím nám budou natírat hubu asi příště? Že by se konečně objevilo heslo ve stylu "Pošli pohled, zachráníš českou poštu!"?
středa 31. března 2010
úterý 23. března 2010
Válka hlasitostí
Nejsem nějaký superznalec muziky, ale dobrou muziku si vždy rád poslechnu. Před nedávnem mě jeden ze známých zapůjčil nějaká CD s jazzovou hudbou. Musím uznat, že zněli naprosto super. Měl jsem pocit jako bych stál těsně před Jazzovou kapelou a plnými doušky nasával ten skvělý zvuk. Mohl jsem v mysli filtrovat každý z použitých nástrojů a jedinečně si jej vychutnat. I když jazz není mojí stoprocentní krevní skupinou CDčka jsem samozřejmě známému pochválil.
Při následném poslechu mojí oblíbené rockové hudby jsem se pak v následujících dnech několikrát přichytl při tom, že podobného zaměření na konkrétní nástroj nejsem v téhle muzice schopen. Jak to, že u těch jazzových skladeb to možné bylo? Mávnul jsem nad tím rukou a postupně jsem si opět zvyknul na poněkud „plochou“ muziku, jenž doma vlastním.
K celému problému jsem se naprosto náhodou vrátil tento týden. Může za to zajímavá článek „Zákulisí: Jak jsme digitalizovali LP desky, ...“ ze serveru Technet.cz . Na konci článku se autor tak trochu poklepal po ramenou a konstatoval, že jejich výsledky nahrávání jsou mnohem lepší než výsledky profesionálů. Tento samo-chvalitebný odstavec u mě vyvolal pouze usměv na tváři.
Čelist mě ale spadla hned u následujícího, posledního odstavce. Ten se totiž zabývá otázkou „Proč často znějí nové nahrávky hůře než staré?“. Zde jsem se poprvé dočetl o "Loudness War" tedy Válce hlasitostí. Informace o tom jak gradování hlasitosti nahrávek ničí dynamičnost nahrávky mně vyloženě zaskočila. Neodolal jsem a pustil jsem se do uváděného odkazu na článek Road To Hell. Článek je sice psaný česky, ale evidentně zaměřen na trochu znalejší čtenáře než jsem byl já. Jeho přelouskání mně opravdu zabralo hodně času. Nicméně musím uznat, že ještě teď jsem trochu v šoku z toho jak současný "business" okolo CD ničí muzikální vnímání nás obyčejných posluchačů.
Konečně jsem tedy pochopil, proč ona jazzová muzika na cd mého kamaráda zněla lépe než ta moje roková muzika. Problém tedy není v muzice, v médiu (CD/vinil) ale v rukách jistého prznitele který stojí mezi zdrojem zvuku a CDčkem.
Při následném poslechu mojí oblíbené rockové hudby jsem se pak v následujících dnech několikrát přichytl při tom, že podobného zaměření na konkrétní nástroj nejsem v téhle muzice schopen. Jak to, že u těch jazzových skladeb to možné bylo? Mávnul jsem nad tím rukou a postupně jsem si opět zvyknul na poněkud „plochou“ muziku, jenž doma vlastním.
K celému problému jsem se naprosto náhodou vrátil tento týden. Může za to zajímavá článek „Zákulisí: Jak jsme digitalizovali LP desky, ...“ ze serveru Technet.cz . Na konci článku se autor tak trochu poklepal po ramenou a konstatoval, že jejich výsledky nahrávání jsou mnohem lepší než výsledky profesionálů. Tento samo-chvalitebný odstavec u mě vyvolal pouze usměv na tváři.
Čelist mě ale spadla hned u následujícího, posledního odstavce. Ten se totiž zabývá otázkou „Proč často znějí nové nahrávky hůře než staré?“. Zde jsem se poprvé dočetl o "Loudness War" tedy Válce hlasitostí. Informace o tom jak gradování hlasitosti nahrávek ničí dynamičnost nahrávky mně vyloženě zaskočila. Neodolal jsem a pustil jsem se do uváděného odkazu na článek Road To Hell. Článek je sice psaný česky, ale evidentně zaměřen na trochu znalejší čtenáře než jsem byl já. Jeho přelouskání mně opravdu zabralo hodně času. Nicméně musím uznat, že ještě teď jsem trochu v šoku z toho jak současný "business" okolo CD ničí muzikální vnímání nás obyčejných posluchačů.
Konečně jsem tedy pochopil, proč ona jazzová muzika na cd mého kamaráda zněla lépe než ta moje roková muzika. Problém tedy není v muzice, v médiu (CD/vinil) ale v rukách jistého prznitele který stojí mezi zdrojem zvuku a CDčkem.
pondělí 22. března 2010
Robot jako člověk nebo člověk jako robot?
Minulý týden jsem hned několikrát volal na „hotline“ do několika firem. Rozhodl jsem se totiž dořešit pár starých restů.
Musím se přiznat, že zejména v poslední době raději využiji zavolání na telefon než bych psal email na podporu. Zvykl jsem si totiž na to, že (většinou) požadovanou radu/odpověď získám téměř obratem a nemusím tak čekat až mě za několik dní přijde reakce od kohosi z centrály. Prostě je to rychlejší, osobnější a někdy i zábavnější.
V poslední době jsem si ale začal všímat i dalších věcí. Pokud porovnáte styl mluvy a intonaci operátorů s hlasem robota, přes kterého se musíte předtím prokousat, nedá se přehlédnout jistá shoda parametrů. Začátek zcela monotónní. Podivná slovní spojení. Nečekané reakce na vaše dotazy. Lidé se prostě naučili mluvit podobně jako roboti. Úsměv u měn často vyvolávají ty jejich naučené fráze a postupy. Naposledy jsem se zasmál nad větou „mohu vám ještě s něčím pomoci“ kterou použil jeden z operátorů i když mě předtím s ničím nepomohl. Prostě chovají se, mluví a dělají podivné věci podobně jako roboti. Co se tedy s těmi lidmi na druhé straně telefonu děje? Možná jsem právě neprošel Turingovým testem umělé inteligence. A nebo se nás snaží na ty roboty tak trochu připravit.
Na závěr ještě dvě rady ohledně volání s živými pracovníky telefonických horkých linek.
Uvědomte si, že člověk sedící na druhé straně telefonu pravděpodobně za váš problém nemůže. Sedí tam pro to, aby vám zkusil z daného problému pomoci. Je tedy zbytečné si na něm vylívat svoji zlost.
Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že úsměv na vaší tváři je na druhé straně slyšet.
Dost bylo pozitivního přístupu k věci … jdu volat na HotLine provozovatele internetu, proč to zase nejede!?
Musím se přiznat, že zejména v poslední době raději využiji zavolání na telefon než bych psal email na podporu. Zvykl jsem si totiž na to, že (většinou) požadovanou radu/odpověď získám téměř obratem a nemusím tak čekat až mě za několik dní přijde reakce od kohosi z centrály. Prostě je to rychlejší, osobnější a někdy i zábavnější.
V poslední době jsem si ale začal všímat i dalších věcí. Pokud porovnáte styl mluvy a intonaci operátorů s hlasem robota, přes kterého se musíte předtím prokousat, nedá se přehlédnout jistá shoda parametrů. Začátek zcela monotónní. Podivná slovní spojení. Nečekané reakce na vaše dotazy. Lidé se prostě naučili mluvit podobně jako roboti. Úsměv u měn často vyvolávají ty jejich naučené fráze a postupy. Naposledy jsem se zasmál nad větou „mohu vám ještě s něčím pomoci“ kterou použil jeden z operátorů i když mě předtím s ničím nepomohl. Prostě chovají se, mluví a dělají podivné věci podobně jako roboti. Co se tedy s těmi lidmi na druhé straně telefonu děje? Možná jsem právě neprošel Turingovým testem umělé inteligence. A nebo se nás snaží na ty roboty tak trochu připravit.
Na závěr ještě dvě rady ohledně volání s živými pracovníky telefonických horkých linek.
Uvědomte si, že člověk sedící na druhé straně telefonu pravděpodobně za váš problém nemůže. Sedí tam pro to, aby vám zkusil z daného problému pomoci. Je tedy zbytečné si na něm vylívat svoji zlost.
Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že úsměv na vaší tváři je na druhé straně slyšet.
Dost bylo pozitivního přístupu k věci … jdu volat na HotLine provozovatele internetu, proč to zase nejede!?
čtvrtek 18. března 2010
Honíte staré zajíce?
Opět jsem se dostal do stavu, že několik dní jsem se naplno věnoval jen své práci. Internet, televize a jiná media tedy pro mě na několik dní přestala existovat. ANO! Dá se bez toho žít. Jenže když tenhle pracovní maratón skončí, je třeba se vrátit ke svému „vegetativnímu módu“. Následný návrat do běžné reality tak ve mně téměř vždy vyvolá následující morální dilema.
Co dělat s těmi desítky zpráv které jste nestihly přečíst? Neuteče vám něco, když to prostě hodíte za hlavu? Je vhodné reagovat na články vydané někdy před cca 14 dni? Mám dotahovat rozepsané články, když už ono téma není aktuální?
Původně se snažil všechno dohnat. Poctivě jsem procházel staré články. Poctivě jsem dotahoval rozdělané články. Poctivě jsem reagoval v diskuzích na cizích serverech. Pozitivní efekt tohoto všeho byl v jakémsi vnitřním uspokojení. Pocitu, že jsem všechno dohnal. Jenže vydaná energie na dohnání například 14ti denního výpadku je opravdu obrovská.
Stárnu a tak se snažím více se svojí energií šetřit. Pokouším se tedy o nový přístup k danému problému. Snažím se přijmout fakt že „Pokud mě něco uteklo, už to asi nedoženu“. Nebo spíš že „Není třeba utíkat za všemi těmi zajíci“. Jde to ale ztuha.
Co dělat s těmi desítky zpráv které jste nestihly přečíst? Neuteče vám něco, když to prostě hodíte za hlavu? Je vhodné reagovat na články vydané někdy před cca 14 dni? Mám dotahovat rozepsané články, když už ono téma není aktuální?
Původně se snažil všechno dohnat. Poctivě jsem procházel staré články. Poctivě jsem dotahoval rozdělané články. Poctivě jsem reagoval v diskuzích na cizích serverech. Pozitivní efekt tohoto všeho byl v jakémsi vnitřním uspokojení. Pocitu, že jsem všechno dohnal. Jenže vydaná energie na dohnání například 14ti denního výpadku je opravdu obrovská.
Stárnu a tak se snažím více se svojí energií šetřit. Pokouším se tedy o nový přístup k danému problému. Snažím se přijmout fakt že „Pokud mě něco uteklo, už to asi nedoženu“. Nebo spíš že „Není třeba utíkat za všemi těmi zajíci“. Jde to ale ztuha.
A jak jste na tom vy?
sobota 6. března 2010
ImBecyL na blog.cz
Konečně jsem objevil smysluplné využití blogu Im.Becy.L - Hate. Blog který původně měl upozorňovat na pirátské blogy a sloužit k možným „nenávistným“ výlevům nad současným stavem českého internetu, našel nový směr. Rozhodl jsem se ho vést jako jakousi podporu pro začínající blogery (a nejen je). Měli by se tam postupně objevovat rady jak blogovat, nápady na originální články, či informace o zajímavých českých blozích. Snad mě současné nadšení nějakou dobu vydrží.
Pokud máte jakékoli dotazy na toto téma, rozhodně se nebojte mě kontaktovat.
Pokud máte jakékoli dotazy na toto téma, rozhodně se nebojte mě kontaktovat.
pondělí 1. března 2010
Stávka
Nemám rád stávky. Většinou mně to omezí, přinese nějaké nepříjemnosti nebo dokonce mě to připraví o nějakou tu korunu. Navíc mě tato metoda protestu hodně připomíná způsoby totalitního nátlaku. Celou situaci rád přirovnávám ke stavu, kdy hlídači hrozí vykradením pokladny, aby jim víc zaplatili za její hlídání. Nezdá se vám tenhle pohled nějak pokřivený?
Osobně si nemůžu dovolit stávkovat. Práci za mě nikdo totiž neudělá, a pokud není hotova v termínu, prostě za ni nedostanu zaplaceno. Z toho vyplívá i můj pohled na stávkující. Takže i když třeba stávkují za dobrou věc, u mě čekat žádné sympatie nemůžou. Navíc každá stávka stojí peníze. Většinou i naše peníze. Takže ať si stávkující uvědomí, že vydírají i pomocí mých peněz. Mám právo být na ně naštvaný.
Na druhou stranu chápu, že v jistých věcech není možné nechat sebou vymetat záchody a tvářit se že se nic neděje. Ale asi těžko sáhnete po pistoli a půjdete si říct o přidání. To přeci normální a slušní lidé nedělají nebo snad žiji už v jiné době?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)